Nemá cenu stále dokola polemizovat, zda-li název jedného z nejvýznamějších rockových(ehm) koncertů má něco společného s klasickým OZZFEST-em anebo je to jen typické lákadlo pro lidi. Po návštěvě této akce však musí dát zapravdu spíše skeptikům. Ale pojďme hezky popořádku …
Na místo společně s Millhousem dorážíme kolem třetí. Zatímco si děláme menší kolečko kolem komunistického monumentu jménem Strahovský stadion a obhlížíme nabídku stánkařů (klasika – pivo a párek), venku začíná pěkný pařák a já si jen mnu ruce spokojeností, jelikož moje předpověď počasí se do puntíku vyplnila. Po nakrmení mého hladem zmítaného žaludku vcházíme tedy do areálu a procházíme kolem stánku s CD-čky Ozzyho a některých zůčastněných kapel (samozřejmě za „koncertní“ ceny, Diabolous od Slayer měli za více než 600, pěkné, pěkné), abychom vzápětí zjistili, že veškerý prodej občerstvení probíhá formou žetonů, které byly k mání za 35 korun. Jelikož na veliké akce nechodím a OZZFEST byla spíše výjimka, nevím, zda-li se jedná o novinku anebo už o zaběhnutý systém, ale každopádně to má pořadatel pěkně vychytané a když si vzpomenu na různé podnikavce, kteří kdysi na podobných akcích rejžovali neúměrnými cenami za pití a jídlo, musím se jen pousmát.

Po krátké a zběžné prohlídce strahovských ruin usedáme na zem čekajíc na první tlupu v programu. Tou nebyl nikdo jiný, než domácí naděje stáje Warner Škwor. Osobně jsem byl velice zvědav, co předvedou, protože se o nich v poslední době psalo více, než dost a jejich tváře zdobily ve stejnou dobu vydání dvou našich nejznámějších rockových periodik. Úpřimě řečeno, to, co jsem od nich očekával, splnili do puntíku, takže jsem rozhodně nebyl překvapený natož zklamaný! Jejich muzika je postavena na bigbítových základech říznutých „moderním“ soundem okopírovaným od amerických partiček, které teď frčí. Do toho pár primitivních samplů pro navození „té správné atmosféry“ a jsme doma. Jeden z kytaristů dokonce naběhnul se stejnou kuklou na hlavě, s jakými se kdysi předváděli Törr. Hoši se budou muset ještě hodně snažit, aby ucpali hubu všem, kteří je považují pouze za umělou rychlokvašku velké nahrávací společnosti. Každopádně svou současnou tvorbou se jim to určitě nepodaří. Je to prostě velmi špatné!
… A to jsem si já naivka myslel, že to nejhorší máme už za sebou a že se teď můžu nechat jen příjemně překvapovat, ale chyba lávky! Po asi 25-ti minutách vymezených pro Škwor nastupují po krátké pauzičce britští AntiProduct (na obrázku). A řeknu vám rovnou, že to je opravdu antiprodukt sevšímvšudy. A to jsem se ještě krátce předtým dozvěděl, že tito vykukové byli britským magazínem Kerrang! označeni za nejlépe živě hrající kapelu roku 2001, fíííha! Buď jsem na Strahově viděl úplně jinou kapelu, než redaktoři z Kerrangu anebo jsou tyto velké magazíny plně v rukou lidí z nahrávacích společností. Hádejte, která možnost je ta pravděpodobnější? Takže – na pódium vtrhnul asi kolem půlpáté tento ansábl čítající ve své sestavě tři anorektičky a dva chlápky, aby nám předvedl něco ze svého prvního (a zatím jediného) alba Consume And Die... The Rest Is All Fun, které bezpochyby sbírá vavříny za vysokou prodejnost. Neměl jsem možnost desku slyšet, ale její živá prezentace byla naprosto ale opravdu naprosto příšerná. Takovou sračku jsem fakticky už dlouho neslyšel, promiňte, ale musel jsem si ulevit, jinak to nešlo. Proč nám proboha pořád někdo vnucuje totálně podprůměrné a bezvýznamné kapely jen proto, že jsou z nich britští,američtí anebo němečtí puberťáci u vytržení? Chvílemi jakoby jste slyšeli Marylina Mansona, chvílemi Nine Inch Nails, Rammstein, pak zase trošku rockové melodičnosti. Panečku, to byl guláš. Buď je to tak geniální, že jsem to nepochopil, anebo je to totální patlanina kupící na sebe všechno, co momentálně letí. Vokalista měl na tváři masku alá devět maškar z amerického potulného cirkusu Slipy s knotem a zpíval tak falešně, až z toho bolel sluch. Kdyby to soudruzi z KSČM věděli, co se bude na Strahově v roce 2002 dít, hahaha.

Ufff, to chce pivo na spláchnutí toho odpadu a taky si ho v tom hrozném vedru dopřáváme. Mezitím začíná produkce česko-australské formace Astro Metro a já, nedělajíce si po to všem iluze, jsem docela příjemně překvapen. Ačkoliv tato kapelka svou produkcí na tuto akci moc nezapadala, jejich příjemný, nenáročný a pohodový rock, kapánek okořeněný jazzovými prvky, byl velmi příjemným soustíčkem v tom horkém květnovém odpoledni. Jednoznačně bych AstroMetro doporučil dramaturgům rozhlasových stanic, aby je pouštěli místo všech Kájů, Leon a Helen, ale to se asi nestane, protože zpívají anglicky a naši konzumenti by jim nerozuměli a tím pádem by si s nima nemohli u rádia popěvovat …, inu Čo bolí, to prebolí.
Poslední z méně známých jmen zúčastnivších se pražského OZZFEST-u byli Royal Playboy Cartel (R.P.C.) míchající hardrock s elektronikou. Prostě něco ve stylu Clawfinger, mám-li to alespoň trošku k něčemu přirovnat. Jelikož se publikum s narůstajícím počtem vypitých piv dostávalo do čím dál větší nálady, měli tito hoši svoji pozici poměrně usnadněnou. Jejich pódiová show byla živá a hlavně vokalista udržoval svým burcováním neustálý kontakt s publikem. Bicmen házel snad každou minutu mezi lidi své paličky, načež Millhouse napadla zajímavá hypotéza, že onen bicmen je snad zaměstnancem státních lesů, hehe. Hudebně už to ovšem zase taková sláva nebyla. Ke slyšení nebylo rozhodně nic světoborného natož novátorského. Prostě standarní numetalová (ach ten výraz nesnáším) kapela, které teď frčí a které se hrají. Sem tam ostré kytary, jindy zase hrozný melodický refrén. Ne prostě, mě to nebere a s tím už nic neudělám. Spestřením byla závěrečná, notně přitvrzelá, coververze od Beatlesáků, ovšem její jméno mi nějak vypadlo z palice.
Netrpělivé čekání na trashové bohy Slayer si krátíme krátkou procházkou po areálu a prohlídkou alkoholem unavených těl některých fandů bigbítů. Musím říct, že jsme se skvěle bavili. Opravdu nepochopím, proč někdo vycáluje peníze za cestu (pokud nebyl z Prahy) a zaplatí si bezmála tisícovku za lístek, aby ji už v šest hodin odpoledne měl jak z praku a prochrápal přitom kapely, kvůli kterým vlastně přijel a zaplatil nemalý peníz za vstupenku? Inu, proti gustu žádný dišputát …

… Ale co to slyším? Ano! Už přicházejí! (nejen) Moji bohové vtrhávají na scénu a spouští svůj energický trashový vichr ničící vše stojící mu v cestě. Ano! Slayeři jsou opět tady i s Davem L(B)ombardem za bicí artilérií. Ohromné nasazení a energií, kterou tito veteráni předvádí hned od začátku svého vystoupení, nemůže nechat žádnou správnou metlu chladnou. Jako první zahrají kousek z poslední desky God Hates Us All, ale povětšinou sází na klasiku a postupně se na nás valí většina jejich letitých fláků včetně Angel of Death, Raining Blood anebo South of Heaven. Sem tam zazní i novější kousky, které mi dávají zapravdu, že se Slayer svojí novější tvorbou rozhodně nezaprodali komerci … Někdo tomu říká vývoj, někdo zrada, prostě tohle nemá cenu řešit. Slayer jsou pořád i po těch letech zatraceně extrémní a brutální kapelou, které mnohé spolky hrající si na mistry světa nikdy nebudou sahat ani po ty kotníky! Je skvělé vidět, že koncertování a hraní Toma, Kerryho, Jeffa a Davea pořád stejně baví. To nasazení a zápal se prostě nedá předstírat, tohle musí vycházet úpřimně od srdce, což se u Slayer naplňuje bezezbytku. Vzpomínám, jak v dobách, kdy brázdili Evropou Slayer společně s Machine Head (v roce 1994), říkal jistý Max Cavalera, že jsou Slayer nudní a unavení hraním a že je Machine Head bez problémů převálcují … Hmm. Maxi, Maxi, kde je dnes Sepultura? Kde jsou dnes Machine Head? A o tom tvém paskvilu jménem Soulfly ani nemluvě … Nemá cenu se tady dále rozepisovat o famózní show amerických zabijáků, ale vězte, že Slayer nikdy nezklamou a až to někdy opravdu zabalí, budu velmi velmi truchlit …
Další pauzička tentokráte doslova na vydechnutí po tom famózním americkém tornádu. Konzumaci nakládaného hermelínu prokládáme uváhama na téma “Mistrovstí světa ve fotbale”. Naše tipy na konečného mistra jsou odlišné, každopádně se shodujeme (spíše si to přejeme) na tom, že Němci dostanou výprask… Mezitím se připravuje scéna pro americké naděje Tool. O této kapele jsem předtým věděl asi jen to, že existuje. Musím se přiznat, že mě původně jejich vystoupení nezajímalo. Měl jsem totiž Tool za další trendovou a zbytečnou kapelu vykrádající starší tvorbu Pearl Jam, ale pěkně šeredně jsem se zmýlil. Facka, jakou mi tahle skvělá kapela uštědřila, bolí ještě teď. Prvním překvapením bylo pro mě zjištění, že diskografie Tool čítá jíž pět alb, z nichž aktuální nese název Lateralus. Už úvodní tóny první skladby dávali tušit, že půjde o něco zajímavého, proto se s pivama v ruce prodíráme davem co nejblíže k pódiu, abychom vysondovali, cože se to vlastně děje. Takže úvodní kompozici jsem ještě tolik nevnímal, možná proto mě zpočátku Tool nijak neoslovili, ale další a další skladbou jsem se dostával do opravdového varu. Vynikající, instrumentálně dokonalá kapela hrající velmi těžký až psychedelický rock, mě svou produkcí přinutila pouze stát s otevřenou pusou a koukat a hlavně naslouchat tónům této skvělé muziky. Ještě jsem neměl možnost slyšet Tool ve studiové podobě (což hodlám co nejrychleji napravit), ale živá prezentace jejich materiálu je naprosto neopakovatelnám zážitkem a já se nebojím použít srovnání s Pink Floydy. Opravňuje mě k tomu jak stavba jejich skladeb, tak atmosféra, kterou jsem z jejich muziky cítil. Co se týče vystupování, jsou Tool velmi statickou kapelu a rozhodně nepatří k těm, kterí by každou skladbu komentovali nějakýma průpovídkama anebo burcováním davu. Přišlo mi to, jakoby se ani nezajímali, co se děje pod scénou, jenom se soustředili na svůj výkon a zcela se ponořili do prezentace svých hudebních vizí. Skvělé a neopakovatelné pocity umocnila ještě videoprojekce plná různých schizofrénních a psychopatických výjevů a počítačových animací z “jiného” světa. Sem tam jsem pozoroval, kterak mnozí bigbíťáci čekající na Ozzyho znechuceně odchází, což jen dokazuje, že výběr kapel na tuto akci nebyl zrovna nejideálnější. Pár minut po odchodu Tool ze scény zůstávám ještě stát namístě a pořád přemýšlím, jakto, že jsem tuto kapelu tak dlouho ignoroval.

Přiznávám se, že mě po tomhle už Ozzy ani moc nezajímal. Nikdy jsem se nepovažoval za jeho velikého fanouška. Samozřejmě, že respekt a uznání k němu cítím, ale to je asi tak vše. Přesto jsem si říkal, když už jsem tady, počkám, co nám stařík předvede. A věru mě rozhodně ničím nepřekvapil. Madman zahrál většinu svých hitovek včetně těch ze sabbathovské éry. Jeho běh po jevišti alá Mr. Bean mě místy velmi bavil a ty jeho tepláky nemají chybu. Ale abych jen nezesměšňoval. Fandové si určitě přišli na své. Ačkoliv Ozzy odvolal kvůli hlasové indispozici svůj koncert v Dublinu, jenž se měl uskutečnit pár dní před pražskou štací, únava z nemoci na něm nebyla vůbec znát a své role se ujal s bravurou. Postupně nám představil všechny členy svého bandu včetně skvělého basáka Roberta Trujilla (bývalého to člena mých starých oblíbenců Suicidal Tendencies) a kytaristu Zakka Wyldea, který si neodpustil jendu příšerně dlouhou kytarovou onanii, která podle mě sloužila k tomu, aby si stařík oddechnul od toho nasazení, se kterým vlítnul před pražské publikum. Záverečný ohňostroj jsem sledoval již pouze ze zastávky autobusu, jelikož jsme ve snaze chytit poslední metro opustili Strahov ještě před koncem vystoupení Ozzy-ho.
Co říct závěrem? Myslím, že každý, kdo na Strahov přišel, si své obíbence vychutnal a nemohl být zklamán. Někdo Slayer, někdo Tool, někdo Ozzyho, někomu se zase líbily nové kapely a někdo se prostě ožral jako prase, dáchnul si mezi kelímkama a všichni byli šťastni, že tam ten květnový večer byli.